První část spisu (kniha I.-X.) je především apologetická - obrací se proti pohanství: bohové nejsou dárci pozemského blaha; krutými válkami i vnitřním rozkolem trpěla říše už před Kristem a její velikost byla odměnou za starořímské ctnosti. K těmto ctnostem však nevedlo mnohobožství; věčnou blaženost pak nedává ani filosofie. V druhé části díla (kniha XI.-XXII.) Augustin podává v rámci světových dějin mohutný obraz Boží obce, t. j. společenství spravedlivých vyznavačů pravého Boha, putujících tímto světem uprostřed příslušníků obce pozemské, kterou založili padlí andělé tím, že strhli část lidstva ke hříchu. Ve střetu obou obcí - boží a pozemské - t. j. v zápase mezi křesťanstvím a pohanstvím, jde především o duše lidí. Jedná se tak o zcela novou teorii dějinného vývoje. Proti starověké představě o cyklickém pohybu stále se obnovujícího světa, staví Augustin lineární pojetí vývoje -dějiny směřují od prvotního hříchu k poslednímu soudu, který s konečnou platností. ukryj opis