Uměleckohistorická studie pojednává o problematice tradicionalismu a moderního umění koncem 19. a v prvních desetiletích 20. století. Odvíjí se od výstavy francouzského malíře Émila Bernarda (1868-1941) roku 1909 v Praze a rozehrává fiktivní "diskuzi" čtyř umělců (Émile Bernard, Maurice Denis, Bohumil Kubišta, Miloš Marten) o tom, jaká by současná tvorba "po impresionismu" měla být.
Bohumil Kubišta (1884-1918), přesvědčený, že "člověk nový je skutečně jinak uzpůsoben nežli člověk starý", si s Émilem Bernardem, bojovníkem za "uměleckou Renesanci", mohl porozumět skutečně jen těžko. Ale na druhou stranu je tu přece něco, co všechny jmenované spojuje: program syntetické malby, symbolismus se sklonem k mysticismu a především hluboké přesvědčení a neoblomná víra v uměleckou pravdu, kterou hájí, bez ohledu na strasti, jež s sebou přináší. ukryj opis