Druhá řádná básnická sbírka Zdeňka Fuky úzce navazuje na jeho předchozí s názvem Cesta domů (2002). Opět v ní mistrovsky zaznamenává chvíle děsu mezi bytím a nebytím, avšak v básních je patrná stupňovaná touha po vyslovení nevyslovitelného, navíc ještě v nitru přetavovaného v hodnotu, kterou stěží převezmou lidé citově hluší a slepí. Fuka navíc dokáže i v nejkrutější chvíli najít okamžik zvratu, rozsvítit světélko naděje. K vyznění jeho veršů účinně přispívá osobitá schopnost co nejúspornější zkratky, pomocí ní zpívá svá desatera vytepaná dláty bolesti. ukryj opis