V posledním roce první světové války vznikala v Itálii třetí, nejmladší větev československých legií, bojujících po boku Dohody proti Německu a Rakousko-Uhersku. Z dobrovolníků a zmobilizovaných Čechů i Slováků ze zajateckých táborů byly zřízeny nejprve pracovní oddíly a záhy také bojové jednotky, určené původně k průzkumné, zpravodajské a propagační činnosti na frontě. Působení čs. výzvědných rot, přidělených italským armádním sborům, patří dodnes k nejznámějším i nejzajímavějším událostem z bojů legií v Itálii. Méně známé jsou však okolnosti spěšného nasazení nedostatečně vyzbrojených a vycvičených částí nově tvořených pluků legií, k němuž došlo nedlouho před koncem války. Výsledkem byly značné ztráty, včetně tragických osudů čtyř desítek legionářů zajatých c. k. armádou a odsouzených polními soudy k trestu smrti. Nezdar na Piavě a v horách Monte Grappy měl v československé vojenské tradici nahradit boj u Doss Alta, v němž tři legionářské roty odrazily v září 1918 výpad rakousko-uherských jednotek. Doss Alto se tedy v meziválečném Československu stalo legendou, a jako symbol působí i dnes. Josef Fučík, zkušený vojenský historik a autor několika monografií, věnovaných české účasti v bojích první světové války, podrobil toto téma věcné analýze. Nabídl tak fakty doložený a zároveň poutavý obraz této válečné epizody, v němž se pokusil oddělit legendu a skutečnost.