Druhá básnická sbírka Pavly Vašíčkové je plná hříček se slovy, s jejich hranicemi, s obzorem řeči a vzlety do bezmeznosti: Jelikož čteme písmena, ale ne vždy myšlenky, píšeme písmena, ale ne vždy činy, létáme na nebi, ale ne v něm. Cítíme přiléhavý tlak snů, mléčné objetí mlh. Neznajíce sytost hladu hladovíme sytostí, celý svět hladoví sytostí. Zbídačeni vědomostmi, obtěžkáni zkušenostmi, než se ve vzdálení budeme ještě více vzdalovat, budeme se muset rozhodnout, zda stát, nebo jít. Propast důvodů. Saháme po holi – opřeme se, či budeme bít? Vzpomínka umírá na okamžik, slovy, která v jasné akustice mrazu nikdy neulehnou k věčnému spánku. Trn výkřiku protrhl kůži ticha, hustotou bohatý vzduch. Mys­­lí odpočívající na námahu víc než trpící? ukryj opis