V rámci rekodifikace českého soukromého práva v České republice vznikla potřeba vydání nového zákona, který by upravoval vztahy s mezinárodním prvkem, protože dosavadní zákon č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním, byl schválen již před více než padesáti léty. Zcela nepochybně tak nemohl relevantně zachytit veškeré změny, ke kterým v mezidobí došlo – a těch bylo jistě mnoho. Došlo ke změně politického systému, vznikla Česká republika, která se stala členským státem Evropské unie i velkého počtu mezinárodních smluv. Zákon o mezinárodním právu soukromém tak reaguje na všechny tyto změny a na nové trendy, přičemž pokračuje v tuzemské tradici v úpravě odvětví mezinárodního práva soukromého zvláštním zákonem, a nikoli jako součásti občanského zákoníku, jako tomu bylo v obecném zákoníku občanském z roku 1811. Samotná změna pozitivní úpravy však nemá dopad pro teorii i vědu mezinárodního práva soukromého. Z ustanovení nového zákona můžeme dojít ke stejným poznatkům, ke stejným pojmům a jejich řešení v praxi (kvalifikační problém, zpětný a další odkaz apod.). Proto je možné i nadále vycházet ze základních teoretických závěrů, formulovaných Prof. JUDr. Zdeňkem Kučerou, DrSc., emeritním profesorem Univerzity Karlovy v posledním vydání jeho učebnice (viz Kučera, Z. Mezinárodní právo soukromé. 7. vyd. Brno: Doplněk, Plzeň: A. Čeněk, 2009). Zákon o mezinárodním právu soukromém nově upravuje instituty a vztahy, které byly dosud upraveny v jiných právních předpisech (obchodním zákoníku, zákonu směnečném a šekovém), upravuje mezinárodní rozhodčí řízení, některé otázky řízení o úpadku apod. Na řadě míst doplňuje stávající právní úpravu o nové instituty, dosud neupravené (aplikace zahraničního práva, řešení kvalifikačního problému, svěřenecký fond, prokura apod.). Kodifikace mezinárodního práva tak vytvořila úpravu přehlednou, pochopitelnou, která by neměla vyvolávat v praxi významné problémy a lze jen doufat, že představuje úpravu poměrně trvalou, tudíž by nemělo docházet k potřebě okamžitých novelizací.