Monografie přibližuje zájemcům o českou barokní tvorbu dílo jihočeského kazatele Ondřeje de Waldta Chválořeč neb kázání na některé svátky a obzvláštní roční slavnosti... (1736). Ondřej František Jakub de Waldt, rodák z Písku, strávil větší část svého života v Šumavském podhůří. Působil jako farář v Dobrši u Volyně a kázal na různých místech v okolním venkovském i městském prostředí. Ač vzdělaný latinsky a německy, byl v denním styku s obyvateli užívajícími v komunikaci aktivně češtinu. Proto i on využil své mateřštiny ke sdělování myšlenek ve svých kázáních. Z mluvené řeči přejímal prvky, které posouvají jeho projevy dále, do nové češtiny, a které ještě dnes působí neotřele a svěže. Jazykový odkaz de Waldtův je velmi cenný pro získání představy o barokním dobovém jazyku jako spojnici mezi starším obdobím humanistickým a mezi češtinou doby střední i češtinou novou. O barokní češtině a literární produkci té doby se často vyslovovaly soudy bez znalosti primárních textů. Ani po upozornění Josefa Vašici, editora osmi Waldtových kázání, na jazykové schopnosti tohoto kazatele (v r. 1940) se nenašel žádný lingvista, který by mu věnoval hlubší pozornost. Monografie V nuznej slávě, v slavnej nouzi tedy přispívá k vytvoření ucelenějšího obrazu o jazyku, jímž Waldt na rozdíl od některých pozdějších obrozenských vzdělanců vládl lépe a pohotověji, avšak zůstal nepovšimnut. ukryj opis