Dvojjazyčné vydání zpřístupňuje českému čtenáři poprvé francouzsky napsané básnické prózy Masožravé portréty (Portraits carnivores, Le Nyctalope, 1982), jež doplňuje autorčin vlastní komentář Une langue plurielle (Pomnožný jazyk), napsaný v roce 1988. Masožravé portréty sestávají ze tří výjimečných textů: Stařena z hory (La Vielle de la Montagne), Učitel Sagiro (Maître Sagiro) a Zajatá divoška (Une barbare captive), jež jsou třemi epizodami téhož příběhu, který se odvíjí v jakémsi bezčasí, jinde. Přítomnost, a zároveň nepřítomnost řeči, která míří k zapomnění, k tichu tak hlubokému, že je slyšet. Věra Linhartová nazývá tyto texty mýtem o nezdařené vzpouře, která se v jakési očistné spirále navrací skrze odříkání. Čtenář je doslova vtahován do víru promluv. Text se prosvětluje, jakoby prozařován světlem odjinud. Prosvítá z něho právě to, co je jen zdánlivě mimo. Nesmírně čistá próza Masožravých portrétů svým tónem naprosté nezbytnosti potvrzuje vzácnou jednotu celé tvorby Věry Linhartové, v níž jde o nejzákladnější zkušenost naší přítomnosti ve světě. – Vychází za podpory Ministerstva kultury ČR a programu F. X. Šalda Francouzského instititutu v Praze.

Věra Linhartová patří k nejvýznamnějším autorkám druhé poloviny dvacátého století. Od roku 1968 žije v Paříži, kde vystudovala japanistiku, naučila se čínsky a léta pracovala v muzeu orientálních umění Guimet. Od roku 1969 píše francouzsky. Do francouzštiny přeložila a komentářem opatřila japonské texty o malířství od 9. do 19. století (Gallimard, 1996) a texty japonského zenového mnicha ze 13. století Dogena (Gallimard, 1999). Vydala monografie o Josefu Šímovi (Brusel, 1974) a Antonim Tapiesovi (Stuttgart, 1973). Za soubor studií a esejů o českém, evropském a japonském výtvarném umění a literatuře nazvaný Soustředné kruhy (Torst, 2010) obdržela Cenu F. X. Šaldy. Za francouzsky psané prózy Mé zapomínky (Mes oubliettes, Deyrolle Éditeur, 1996) získala v roce 1998 Cenu Jaroslava Seiferta.