František Dryje vychází zejména z bohaté a v mnoha ohledech suverénní tradice kritické surrealistické sebereflexe, aktualizace a analýzy a přitom vlastně jaksi navíc svým psaním cosi podstatného schraňuje, zachraňuje, zachovává pro budoucnost. Jako by cítil, že pokud to neudělá právě on a právě dnes, pak něco, co je dnes samozřejmé, se zítra samovolně vytratí a nebude již nikoho, kdo by to mohl – jako on dnes – zpřítomnit skutečně zevnitř. V roce 1980 proběhla v surrealistické skupině interní diskuse o surrealistické poesii. Vratislav Effenberger do ní přispěl glosou nazvanou „Surrealismus věčný, vžitný anebo Mlácení prázdné slámy“. V této poznámce je distinkce bretonovského a effenbergerovského modelu surrealismu vyjádřena sice poněkud zjednodušeně, ale zřetelně. Že Effenberger odmítá a kaceřuje Schusterův koncept „věčného“, ahistorického surrealismu – který ovšem Bretonovo zásadní, byť zároveň kolísavé, tj. utopickými a metafyzickými hledisky kontaminované pojetí tvůrčí a dějinné dialektiky popíral –, bylo známo. Co však měl autor na mysli označením (surrealismus) „vžitný“? Měl být tento novotvar jen expresivním synonymem pro adjektivum „historický“, nebo zahrnoval i další významy? Když jsme se Effenbergera ptali po smyslu a významu tohoto slovního spojení, odpověděl zhruba takto (parafrázuji): „No, zdálo se mi, že na tu Žitnou ulici se ve srovnání s Ječnou dost nespravedlivě zapomíná… Tak jsem to chtěl napravit.“ ukryj opis