Kniha filmového historika Ivana Klimeše sleduje formování postoje státu ke kinematografii po dobu pěti desetiletí od vynálezu filmu, a to v rovině politické, hospodářské i kulturní.
Časové ohraničení je na spodní hranici symbolicky dáno rokem 1895, kdy byl veřejnosti v Paříži představen kinematograf bratrů Lumierových a kdy v Praze na Národopisné výstavě českoslovanské čekal na návštěvníky Edisonův kinetoskop. Horní hranici pak tvoří sotva zpochybnitelný přelom, který v dějinách českých zemí, jakož i v dějinách české kinematografie představuje rok 1945. Právě v tomto roce totiž specifickým způsobem kulminuje autorem stopovaný příběh média a státu, příběh o to pozoruhodnější, že ve sledovaném období stihly české země náležet do čtyř různých státních útvarů, vždy s jinými hranicemi.
Hlavními tématy knihy jsou otázky regulace oboru (i jejího očekávání ze strany veřejnosti), využití média v politických zápasech i k reprezentaci státu, otázka letitého zápasu o plnou a veřejnou akceptaci filmového média jako kulturního fenoménu, ale i třeba otázka filmového média jako zvláštní "rezonanční desky", která zesiluje a zrcadlí politické, hospodářské, sociální i kulturní problémy doby. Struktura knihy je založena na principu střídání "panoramatických" rekonstrukcí vývoje kinematografie jako kulturní formy a společenské instituce s mikrohistorickými exkurzy do dílčích, ale pro vývoj filmu symptomatických fenoménů a praktik.
Kniha Ivana Klimeše je příkladem sebevědomého dialogu domácího badatele s progresivními tendencemi ve světové filmové historiografii posledních třiceti let. Text je na vysoké jazykové úrovni, napsaný čtivým a čistým slohem, důsledně zdrojovaný, doplňují jej pečlivě vybrané a komentované tabulky s kvantitativními údaji a přílohy s edicemi klíčových historických pramenů. ukryj opis