Jednou z přirozených potřeb člověka je také racionální orientace v životě. Je to potřeba v silném smyslu lidská. K jejímu naplnění výlučně slouží etika. Neboť racionální životní orientace může být jen filosofická; etika je totiž finální disciplínou filosofie. Opakem takové orientace je životní situace, v níž lidským jedincům schází potřebná imunita před tlaky emoční či ideologické iracionality a před vlivy socio-patologie či mediálních manipulací.
V první ze dvou kapitol z etiky se autor vyrovnává s postmoderním relativismem a agnosticismem, které vytvořily podmínky pro atrofii klasické etiky. Ve druhé kapitole se autor zabývá dvěma koncepty, které zaujaly pozici po zhroucené klasické etice. Egoismus a materialismus představují praktické důsledky dominance relativismu a agnosticismu v teoretické oblasti. Tak jako se ale při důkladném zkoumání ukáže neudržitelnost relativismu a agnosticismu pro jejich vnitřní rozpornost, tak se i rozpadá teoretický rámec egoismu a materialismu.

Autor přichází s poněkud kontroverznějším tvrzením: atributem klasické etiky je prý sokratovské přesvědčení, že dobrému člověku nemůže v podstatě nic uškodit. Vzpomeňme třeba na disidenty, kteří oponovali komunistickému režimu. Nebo na ty, kdo věrnost etickým zásadám zaplatili životem, ať už to bylo v nedávné době nebo před mnoha staletími. Opravdu chceme tvrdit, že všem těmto lidem se v podstatě nic nestalo? Že protivenství a útlaky, které zažili, jim podstatně neublížily?