Jan Lucemburský patří k nejkontroverznějším postavám českého středověku. Negativní pohled na něj rozšířila již historiografie 14. století, která v něm viděla krále cizince, jenž České království prý pouze využíval k uskutečňování svých politických ambicí a dobrodružství. Tento obraz přebralo i moderní české dějepisectví 19. století. Pro Josefa Šustu byl Jan Lucemburský nadále král cizinec, pro Jiřího Spěváčka pak králem diplomatem, jenž ale pro české zájmy nejevil přílišné pochopení. Wojciech Iwańczak se ve své biografii pokouší tento mýtus zlomit a na místo jednostranného obrazu staví komplexní pohled na osobu francouzskou kulturou vychovaného panovníka, jenž dokázal českému království získat přední místo na tehdejší mapě Evropy. Zároveň ho pojímá jako krále, jež se staví do opozice vůči mocenským aspiracím českého panstva a snaží se utvářet, byť nepříliš úspěšně, základy monarchického státu. Ty ale v plné šíři rozvine až jeho syn Karel IV., jenž je podle Iwańczaka v mnoha ohledech skutečných dědicem myšlenek svého otce ukryj opis