Architekti Ferdinand Fellner a Herman Helmer se narodili ve 40. letech 19. století, podobně jako Josef Schulz, Antonín Wiehl, Jan Zeyer či Jan Wejrych. Jejich hlavní tvůrčí období spadá do konce vrcholného a počátku pozdního historismu, eklekticky kombinujícího neorenesanční a neobarokní motivy. Stylový vývoj sledovali nejen prostřednictvím odborných časopisů, ale význam mělo i působení Fellnera nejml. v ateliéru u Victora Horty. Charakter jejich vzdělání předurčil spíše praktický přístup ke stavitelství. Proto jejich dílo nelze srovnávat s vrstevníky – akademicky vzdělanými architekty, kteří často znali italské renesanční památky z autopsie. Oba architekti se ani nepovažovali za vyloženě tvůrčí v uměleckém slova smyslu, jejich nátuře byla bližší technická stránka stavby, než výrazná umělecká invence. Fellner s Helmerem se mohou kromě hojnosti produkce pyšnit také stálým důrazem kladeným na rychlé a ekonomické vyřešení konstrukčních a provozních otázek staveb, a přestože jejich technické vybavení bylo již překonáno, doposud stojící stavby jsou stále důstojnými dominantami našich měst i po více než sto letech. ukryj opis