Studie se vyrovnává s absentující historiografií nezávislé výtvarné scény v období normalizace (1968-1989) a zkoumá výtvarné umění a jeho subverzní roli ve vztahu ?politika a umění?. Je kritická vůči současným snahám v rámci dějin umění, teorie kultury a historie popírat nebo zkreslovat normalizační minulost.

Autor v ní klade celou řadu otázek. Například jak komunistický režim institucionálně definoval ?zakázané? výtvarné umění? Podle jakých kritérií represivní složky určovaly ?co? a ?koho? zakazovat, střežit a hlídat? Jak se samotné umělecké instituce, například výtvarné školy podílely na potlačování umělecké novosti a individualismu? Jakým způsobem obchodoval komunistický režim se ?zakázaným uměním?? Dotýká se i tabuizované otázky, jak důležitou roli hráli sami výtvarní umělci a teoretici umění, kteří spolupracovali s tajnou policií.

Kniha se v rámci teoretické diference mezi textem a obrazem, mezi skripturální a skulpturální kulturou snaží v závěru vysvětlit jednu normalizační výtvarnou záhadu: Proč se komunistickému režimu nepodařilo potlačit žádný západní umělecký směr s výjimkou jediného, u něhož je předpoklad vytváření ženské umělecké subjektivity a identity? ukryj opis