Poezie M. J. Vilímka není vlastně nesena jeho životním osudem františkána, jde proti němu, nebo spíš podél něj. Je to poezie divokého smíření a napjatého klidu, vášnivě hledající rovnováhu. V městských kulisách oslovuje Jej, ve „vykopnutých dveřích své jistoty“ vybavuje si předchozí tvar života, jenže i ten nový je poznamenán starým nepokojem, stálým soubojem se „zvlněním neklidu“, rozbouřen vzpomínkami, nedostupnou láskou, čekáním na báseň zaslanou v SMS. ukryj opis