„Uchopit, lovit, polapit. Slovo musí pořádat hon na věc. Báseň nebo hudba se musí zmocnit emoce, jako by to bylo zvíře, zvíře, ve které nevěříme, zvíře inspirace.“

Vzdornými básníky, kteří si ostře uvědomují, jak surově současný svět odcizuje člověka od jeho vlastního života, a kteří se do střetu s ním vrhají celým tělem, literatura neoplývá. Takovými, kteří se dobrovolně staví na okraj přitakávajícího stáda. Leopoldo María Panero se rozhodl, že svou vlastní smrt přežije, navzdory opakovaným pokusům o sebevraždu a systematickému huntování svého těla, a že z ní dokonce udělá místo, odkud píše. Přežít vlastní smrt lze chápat jako zradu na člověku a Panero je na tuto zradu pyšný. Poezie, která z toho vychází, je nutně jiná, musí najít své vlastní jméno, které ještě neexistuje, a tím ztěžuje svou četbu.

„Jsem sám mezi vajgly, jsem popel básně, ve kterou nevěřím, jsem popel verše a básně, jsem ten, kdo žije, a přitom už nemá žádný smysl, „celui qui vivra n’ayant aucun sens“, jak praví jedno Nostradamovo proroctví, jeden ret: jsem popel toho, kdo chtěl být uhašen jako vajgl v popelníku, jak jsem řekl v rozhovoru, který udělali s někým, kdo už není Leopoldo María Panero.“