Psychologové někdy říkají, že krize středního věku je jako druhé dospívání. Člověk v tomto období nechce nikoho vidět a ve své rodině si připadá jako cizinec. V hlavě se mu honí otázky: „K čemu je to všechno dobré?“ „Nejsem ve svém zaměstnání nebo ve svém manželství vlastně jako ve vězení?“ „Proč se tak hrozně dřu?“ „Udělal jsem v životě vůbec něco důležitého?“ „Mám nějakou cenu?“ „Nač je mi víra a modlitba?“ „Proč mi Bůh v mém trápení nijak nepomůže?“ „Proč vlastně žiju?“ Ideály mládí jsou pryč, jejich místo zaujala malomyslnost a deprese. Člověk má pocit, že náhle hrozně zestárl. A právě v tuto chvíli je třeba Boha prosit o oproštěnost. O tu oproštěnost, která člověku dovolí přijmout pozvolna přicházející stáří, která mu umožní poddat se plynutí času a přijmout meze svých možností. ukryj opis