Ze zpětného pohledu se kinematografie jeví jako nejvlivnější médium minulého století, a to především jeho první poloviny. Tato skutečnost se projevuje i obnoveným zájmem o počátky myšlení o filmu, k jehož rozvoji významně přispěli také čeští autoři, kteří často anticipovali budoucí vývoj filmové teorie ve světě, ale v zahraničních historických přehledech se jejich jména objevují jen zřídka.
Tato antologie reflektuje proměny českého myšlení o filmu v letech 1904 až 1950, tj. od doby, kdy se hlavní atrakcí biografů staly hrané filmy a kdy začínala veřejná debata o jejich kulturním významu, až do zrušení poválečného Československého filmového ústavu, který byl poslední výspou relativně svobodného filmologického bádání v době stalinismu. První polovina 20. století představuje v dějinách kinematografie období formování a vrcholného rozvoje: na jeho počátku se kinematograf ztrácel mezi rozmanitými jepičími aparáty na reprodukci pohybu, na konci stálo nejvýznamnější masové médium a nástroj státní propagandy. Psaní o filmu tehdy ještě netvořilo samozřejmou součást kulturního provozu ani obor akademického bádání, přesto napříč různými disciplínami aktivně spoluurčovalo způsob, jak bude toto nové médium společností chápáno a hodnoceno. Zastoupení autoři působili v širokém spektru oborů jako estetici, kritici, lingvisté, divadelní a filmoví režiséři, hudební skladatelé, básníci, architekti či sociologové. Někteří z nich se stali světoznámými osobnostmi – Karel Čapek došel mezinárodního uznání již za svého života, Karel Teige je dnes pokládán za jednoho z nejvýznamnějších středoevropských teoretiků avantgardy, Alexander Hackenschmied stál u počátků amerického experimentálního filmu, představitelé Pražského lingvistického kroužku Jan Mukařovský, Roman Jakobson a Petr Bogatyrev iniciovali rozvoj strukturalistické estetiky, přírodovědce Jana Evangelistu Purkyně, který svými výzkumy vizuálního vnímání anticipoval rozvoj filmu již v první polovině 19. století, historici vědy označují za zakladatele experimentální psychologie. Jiní budou povědomí jen znalcům příslušných oborů: básník Josef Bartuška, lingvista Miloš Weingart či teoretik synestezie Arne Hošek. Účelem knihy, která jejich texty poprvé staví vedle sebe, ovšem není oslava již známých osobností ani znovuobjevování zapomenutých jmen. Pokouší se představit komplexní obraz psaní o filmu jako složitého diskurzivního pole, na němž se střetávaly nejrůznější vlivy a zájmy a kde vznikaly nečekaně novátorské myšlenky, jež dnes zařazují dějiny české filmové kultury do světového kontextu často výrazněji než samotná filmová tvorba. Tyto myšlenky se ve vybraných textech ukazují jako výsledek plodného křížení diskurzů přicházejících ze západní i východní Evropy, z německé, rakouské, ruské i francouzské a americké tradice, ze společenských věd, technického vývoje i umělecké praxe.
Ačkoli se velká část diskusí točila kolem otázky, zda a za jakých okolností může být film uměním, kinematografie svou podstatou nabízí jedinečnou možnost začlenit umělecké manifesty a teorie do širšího kontextu determinací zahrnujících vývoj techniky, masové kultury a kulturní politiky národního státu. Antologie, strukturovaná současně tematicky i chronologicky, se proto zaměřuje na ty texty, které lze přímo spojit s vývojovými proměnami filmu jako média, kulturní formy i sociální instituce. Jen malá část spadá do kategorie akademické teorie, jak ji chápeme dnes, většina naopak svědčí o mnohem širším žánrovém a stylovém spektru psaní, které spojuje diskurzivní konstrukce filmu s hlavními silami modernity. Jednotlivé texty reflektují film jako prostředek k výchově mas, jako nový formální vzor poezie a výtvarného umění, nástroj ideologického boje či specifický označující systém. V první polovině 20. století byl film vnímán jako médium, jež boří existující hierarchie kulturních hodnot a radikálně transformuje subjektivní zkušenost času a prostoru. Vybrané texty tyto transformace nedokumentují z nezaujatého vědeckého hlediska, nýbrž se projevují jako jejich integrální složka: jako symptomy a aktéři. ukryj opis