Do povídkového souboru Z Prahy (1910) zařadil J. K. Šlejhar většinu svých kratších textů inspirovaných velkoměstským životem. Navázal tím na takové autory, jako byli Jan Neruda či Ignát Herrmann, avšak na rozdíl od jejich próz nevykreslují jeho povídky a črty s laskavým humorem rázovitost pražských zákoutí a jejich figurek, nýbrž se zaměřují převážně na osudy lidí vyvržených na okraj společnosti - zkrachovance a vyděděnce, kteří nemají střechu nad hlavou ani co do úst, mladé dívky a ženy svedené k prostituci, jež zničila jejich vyhlídky do života, starce nucené si den ze dne vydělávat žebrotou, ale i vypočítavce, pro něž se žebrota stala výnosným obchodem, lidi umořené každodenním pracovním shonem a stereotypem, z něhož se jim nenabízí žádné východisko. Mnohé z těchto osudů končí tragickou smrtí, někdy dobrovolnou, zaviněnou neblahými životními okolnostmi a bezvýchodnými situacemi, někdy však způsobenou zákeřností, vypočítavostí, lstivostí anebo jen lhostejností ostatních lidí. Převážná většina próz vznikla v pozdním období spisovatelovy tvorby, kdy Šlejhar působil v Praze jako středoškolský profesor na škole obchodního grémia. Jedinou výjimku tvoří raná povídka Ještě dva měsíce, tragikomický výsek ze života bankovního úřednictva, inspirovaná autorovými zážitky z doby, kdy pracoval jako úředník pojišťovací banky Slavia. V souboru Z Prahy vrcholí Šlejharovo umění naturalistického zobrazení nejtemnějších stránek života. ukryj opis