V měsíci červnu 1721 přijíždí s ženou a dcerkou do Petěrburgu francouzský architekt Étienne Grimbosq. Byl najat Petrem I., aby postavil palác jeho komořímu Romaškinovi. Nové město, vzrostlé na bažinách bez pevných základů, je dílem Petra Velikého, vybudovaným víceméně na povel. Car opustil patriarchální Moskvu a přenesl svůj dvůr daleko na sever do Sankt Petěrburgu, přičemž každého donutil postavit si tam dům podle plánů určených státní správou a pod hrozbou pokut se povinně zúčastňovat různých výstředních slavností, připomínajících bez nadsázky tu kermesy Petera Breughela, tu Zahradu pozemských rozkoší Hieronyma Bosche.

Cara zajímá vše, na všechno dohlíží, je všudypřítomný, učenlivý, avšak nabízí znepokojivý obraz, v kterém se mísí pobloudilost mysli s moudrostí, mrzkost se vznešeností. Grimbosq život v přepychu, barbarství, hrubosti a okázalosti, který je mu carem vnucen, nenávidí a je si vědom hrozeb, které intriky jeho okolí nechávají dolehnout na jeho domácnost. Vede jej však jediná utkvělá myšlenka: vytvořit dílo, které přetrvá věky.