Americký teoretik a historik umění Jonathan Crary ve své práci primárně nezkoumá obrazy, ale konstrukci pozorovatele a subjektu a jejich historické proměny. Crary vyvrací tradiční výklad o zlomu mezi „starším“ a „novým“ modem reprezentace na konci 19. století, tedy o rozkolu malby a realistického zobrazení, kdy fotografii připadla role věrného obrazu světa. Archeologickým průzkumem myšlení o vidění ukazuje význam fyziologie a psychologie vnímání na začátku století a nových technik pozorování i masové vizuální zábavy (stereoskop, fenakistoskop). Vizualitu spojuje s procesy pozornosti a rozptýlení. Vizuální zkušenost moderny se tak rodí skrze nové formy subjektivity, komunikace, spotřeby a moci. Kniha z roku 1990 patří k základům teorie vizuální kultury. Inspirovala také teoretiky médií a kultury, filmovou či literární teorii a předjímala přístupy mediální archeologie i současné diskuse o ekonomii pozornosti.