Kniha Martiny Hradecké přináší čtenáři básně ze života, ve kterých čtenář najde sám sebe. Sama sebe i své dílo uvádí verši, které nejlépe charakterizují autorku i celou knihu:

„O knize píšu, v které jsou básničky,
když je čtu, od smíchu v očích mám slzičky.
Asi dva roky básně jsem tvořila a psala zážitky,
které jsem prožila.
Třicet let ve vztahu tak to dech bere,
děti i manžel však, někdy mě dere.
Ženy to znají, stejně to mají
a tak mi určitě za pravdu dají.
Bez léků na nervy přežít ty roky,
když děti dělají své první kroky.
S rodinou prožívám veškeré chviličky,
a možná že z nervů vznikly mé básničky.
Máme tři děti, v pubertu dorostly,
z nočníku a plenek moc rychle vyrostly.
V pozdějším věku děti jsem měla
a bůh ví, že dříve rodit jsem chtěla.
Mnohé mé kámošky roky jsou babičky,
no a na základce jsou moje holčičky.
Syn ten je starší, chodí do druháku,
jak správný puberťák život má na háku.
Všechny mé pocity v básních se skrývají
a sílu dále psát vždycky mi dodají.
Básničky v deskách v šuplíku ležely
a moje kámošky jen o nich věděly.
Všechny se smály, stejně to prožily
i ony pubertu dětí svých přežily.
Né každé manželství ustojí krize,
s manželem šťastná jsem díky mé knize.“