Dramatická sonda do křivoklátského venkova druhé poloviny 19. století. Románově zpracovaná kniha letmo navazuje na části úspěšné autorovy fotoknihy „Křivoklátsko – cesta do duše krajiny“. Je inspirována jak skutečnými střety mezi pytláky a lesním personálem, tak životem uhlířů a proměnou venkovské společnosti v době před velkou hospodářskou krizí v roce 1873. Syrově zachycený děj, vzdávající hold zapomenutým časům a řemeslům, se z velké části drží faktických historických souvislostí. Zavádí čtenáře do lesů v okolí Karlovy Vsi, Broum, Nového Jáchymova, Roztok, Křivoklátu, Skryjí nebo na hrad Týřov a skalnaté svahy nad Úpořským údolím. Některé lokace zůstaly dodnes téměř stejné, jiné v tehdejší podobě zanikly, ale příběh je nechává znovu oživnout. Druhá polovina 19. století. Křivoklátské lesy. Nebo spíš to, co z nich zbylo… Z milířů na mýtinách pomalu stoupá dým a halí člověkem poznamenanou krajinu. Stromy, které padly na dřevěné uhlí do vysokých pecí, změnily se v chléb na stoly rodin, které sem přišly žít a dřevo zpracovávat. Nebyli ale všichni tací – pracovití lidé s rukama udřenýma lesním řemeslem – uhlíři, drvoštěpové. Každý sem nepřišel jenom pro pár zlatých. Nebezpečná vášeň lovit, hlava plná vzdoru a pocit, že není co ztratit – i tací byli. A takovým se měl každý raději vyhnout… Do zdejšího kraje, do nově založené uhlířské osady Karlova Ves, po smrti své ženy přichází za prací i František Kos se synem Antonínem a matkou Alžbětou. František se v sobě znovu snaží najít muže, jakým byl, a vědomě se ničí těžkou prací u milířů a v železárnách. Antonín po svobodomyslných studentských letech v Rakovníku zjišťuje, jak rychle si musí najednou vybrat, kým se má stát. Nikdo z nich ale netuší, jak se mohou osudy náhodných lidí zde, mezi dubovými háji, mýtinami a skalnatými svahy, střetnout a vyústit v neštěstí, na které by nikdo nepomyslel. Především Antonín Kos se bude muset později rozhodnout, jestli zůstat neprůbojným chlapcem, nebo dospět, najít odhodlání, víru v sebe sama a vykročit nalézt spravedlnost.