Wittgensteinovy poválečné zápisky o filosofii psychologie představují relativně málo známý (s výjimkou dílčího výboru z těchto textů, z něhož vznikl 2. díl Filosofických zkoumání), ale rozsáhlý a pozoruhodný materiál. Autor v nich do značné míry opouští soustředění na jazyk a význam jako téma a metodu jazykových her, které charakterizovaly „klasický“ tvar jeho pozdní filosofie (jak ji známe z 1. dílu Filosofických zkoumání nebo z Modré a hnědé knihy), a přesouvá se k pojmům specificky psychologické povahy a do blízkosti zkoumání fenomenologických. Klade si otázky, co vstupuje do procesů našeho vnímání a vidění, otázky po povaze toho, co nazýváme duševními stavy či emocemi, a zvláště otázky po vztahu mezi těmito psychologickými fenomény a tím, co chápeme jako jejich „vnější“ projev či vyjádření. Ve své filosofii psychologie Wittgenstein také dopodrobna zkoumá problém „aspektového vidění“ na příkladu řady schematických obrázků, stejnou měrou osvětlujících jako kuriózních, mezi nimiž čelné postavení zaujímá ikonická figura „kachnozajíce“. Díky typicky wittgensteinovské aforistické stylistice, téměř nevyužívající technických či odborných termínů, přitom však hutné až kryptické, představují tyto poznámky filosoficky náročnou četbu, která je zároveň netriviálním estetickým zážitkem. Wittgensteinovy úvahy o filosofii psychologie byly klíčovým inspiračním zdrojem významných děl poválečné filosofie jednání (např. pojednání G. E. M. Anscombe Úmysl), etiky (práce Cory Diamond, Petera Winche či Stanleyho Cavella) či filosofie mysli (autorů jako Norman Malcolm či Peter Hacker). Překlad úplného souboru těchto zápisků vzniklých v letech 1946–1951 podstatným způsobem doplňuje obraz Wittgensteinova poválečného díla, v českých překladech dosud zastoupeného menšími sbírkami poznámek O jistotě a O barvách.