Knížka, která s ohledem na téma dějin zkoumá tradované koncepce zkušenosti a času, je původně přednáškou z r. 1957 určenou pro dialog mezi teology a fyziky. Picht v ní vychází z pojmu zkušenosti zejména u Aristotela, aby poté ukázal, jak je i koncepce objektivní zkušenosti v novověké vědě stále zakořeněna v tradici řecké ontologie. Rozborem Kantova pojetí zkušenosti a času ukazuje, jak je také zde — stejně jako v aristotelské koncepci zóon logon echon — člověk pochopen vposled nedějinně. Pichtovi jde o překonání negace dějin spojené s touto tradicí: zkušenost dějin nelze vtěsnat do takových forem zkušenosti, v nichž se skutečné dějiny potlačují. Odtud pak vzniká také potřeba nového pojetí času a pravdy — čas už není reprezentací bytí, ale je sám bytím, které zpřítomňuje nastávající budoucnost, a pravda už neznamená zachycení toho, co je stále a mimo čas, ale sama má dějinnou povahu. ukryj opis