Obratník Jednorožce je prozatím jedinou básnickou sbírkou autorky, která se považuje za racionální pisatelku odborné prózy, nikoliv za básnířku. Sbírka obsahuje jen několik málo básní ze starší doby, neboť několik předchozích pokusů o verše autorka zničila. Velkým impulsem pro systematické psaní poezie bylo založení blogu Toulání se slovy a možnost sledovat odezvu čtenářů. Druhým podnětem bylo seznámení s básníkem Františkem Kostlánem, který ji přesvědčil o smyslu psaní poezie a jehož báseň Stromuž ji silně oslovila. Po dobu zhruba dvou let pak na blog psala básně v kratších či delších intervalech, ale vždy pouze jako sdělení určené pouze úzkému okruhu čtenářů, převážně blízkých přátel, některým z nich básně přímo dedikovala, nebo jim věnovala akrostich. Básně z Obratníku jednorožce jsou pokusem vyjádřit takové věci, které buď nelze, nebo není příjemné psát prózou, které není dobré vyslovit přímo a které se blíží výtvarnému projevu. Častým motivem je krajina, nostalgie, vzpomínky, stesk, hněv, ale také touha po cestách a odezva na zážitky z výprav, které autorka, vášnivá cestovatelka, podnikla. Objevují se i reminiscence na klasickou literaturu, na dějiny, mýty a obrazy, jde o krátké básně, výjimkou je cyklus Amida na sněhu, která je variací na jednu z hlavních židovských modliteb. Tato modlitba zvaná Amida, nebo Osmnáct požehnáni (Šmone esre) je součástí každodenní liturgie. Navzdory názvu jde o dvacet básní - požehnání obsahujících všechny aspekty života. V autorčině verzi je vyjádřen smutek i naděje, které provázejí její poslední roky, v básni je explicitně zmíněno jméno Filipa Sklenáře, básníka, kterého autorka nalezla ve virtualitě internetu, spřátelila se s ním, obdivovala jeho talent a vyměňovala si s ním básně. Tento kontraverzní, ale citlivý umělec tragicky zahynul ve svých jednatřiceti letech, neunesl svůj komplikovaný osobní život a štvanici internetových stalkerů. V básních Věry Tydlitátové se objevuje protipól její racionální osobnosti, je v nich skryta touha po přátelství, po blízkosti a možnosti důvěřovat, ale současně útěk do samoty, do daleka, na cestu za velkým objevitelským dobrodružstvím. Je to reakce na profánní každodennost, proto je sbírka pojmenovaná po básni, v níž je hlavním motivem plavba za neznámý obzor. Obratník Jednorožce je prozatím jedinou básnickou sbírkou autorky, která se považuje za racionální pisatelku odborné prózy, nikoliv za básnířku. Sbírka obsahuje jen několik málo básní ze starší doby, neboť několik předchozích pokusů o verše autorka zničila. Velkým impulsem pro systematické psaní poezie bylo založení blogu Toulání se slovy a možnost sledovat odezvu čtenářů. Druhým podnětem bylo seznámení s básníkem Františkem Kostlánem, který ji přesvědčil o smyslu psaní poezie a jehož báseň Stromuž ji silně oslovila. Po dobu zhruba dvou let pak na blog psala básně v kratších či delších intervalech, ale vždy pouze jako sdělení určené pouze úzkému okruhu čtenářů, převážně blízkých přátel, některým z nich básně přímo dedikovala, nebo jim věnovala akrostich. Básně z Obratníku jednorožce jsou pokusem vyjádřit takové věci, které buď nelze, nebo není příjemné psát prózou, které není dobré vyslovit přímo a které se blíží výtvarnému projevu. Častým motivem je krajina, nostalgie, vzpomínky, stesk, hněv, ale také touha po cestách a odezva na zážitky z výprav, které autorka, vášnivá cestovatelka, podnikla. Objevují se i reminiscence na klasickou literaturu, na dějiny, mýty a obrazy, jde o krátké básně, výjimkou je cyklus Amida na sněhu, která je variací na jednu z hlavních židovských modliteb. Tato modlitba zvaná Amida, nebo Osmnáct požehnáni (Šmone esre) je součástí každodenní liturgie. Navzdory názvu jde o dvacet básní - požehnání obsahujících všechny aspekty života. V autorčině verzi je vyjádřen smutek i naděje, které provázejí její poslední roky, v básni je explicitně zmíněno jméno Filipa Sklenáře, básníka, kterého autorka nalezla ve virtualitě internetu, spřátelila se s ním, obdivovala jeho talent a vyměňovala si s ním básně. Tento kontraverzní, ale citlivý umělec tragicky zahynul ve svých jednatřiceti letech, neunesl svůj komplikovaný osobní život a štvanici internetových stalkerů. V básních Věry Tydlitátové se objevuje protipól její racionální osobnosti, je v nich skryta touha po přátelství, po blízkosti a možnosti důvěřovat, ale současně útěk do samoty, do daleka, na cestu za velkým objevitelským dobrodružstvím. Je to reakce na profánní každodennost, proto je sbírka pojmenovaná po básni, v níž je hlavním motivem plavba za neznámý obzor. Obratník Jednorožce je prozatím jedinou básnickou sbírkou autorky, která se považuje za racionální pisatelku odborné prózy, nikoliv za básnířku. Sbírka obsahuje jen několik málo básní ze starší doby, neboť několik předchozích pokusů o verše autorka zničila. Velkým impulsem pro systematické psaní poezie bylo založení blogu Toulání se slovy a možnost sledovat odezvu čtenářů. Druhým podnětem bylo seznámení s básníkem Františkem Kostlánem, který ji přesvědčil o smyslu psaní poezie a jehož báseň Stromuž ji silně oslovila. Po dobu zhruba dvou let pak na blog psala básně v kratších či delších intervalech, ale vždy pouze jako sdělení určené pouze úzkému okruhu čtenářů, převážně blízkých přátel, některým z nich básně přímo dedikovala, nebo jim věnovala akrostich. Básně z Obratníku jednorožce jsou pokusem vyjádřit takové věci, které buď nelze, nebo není příjemné psát prózou, které není dobré vyslovit přímo a které se blíží výtvarnému projevu. Častým motivem je krajina, nostalgie, vzpomínky, stesk, hněv, ale také touha po cestách a odezva na zážitky z výprav, které autorka, vášnivá cestovatelka, podnikla. Objevují se i reminiscence na klasickou literaturu, na dějiny, mýty a obrazy, jde o krátké básně, výjimkou je cyklus Amida na sněhu, která je variací na jednu z hlavních židovských modliteb. Tato modlitba zvaná Amida, nebo Osmnáct požehnáni (Šmone esre) je součástí každodenní liturgie. Navzdory názvu jde o dvacet básní - požehnání obsahujících všechny aspekty života. V autorčině verzi je vyjádřen smutek i naděje, které provázejí její poslední roky, v básni je explicitně zmíněno jméno Filipa Sklenáře, básníka, kterého autorka nalezla ve virtualitě internetu, spřátelila se s ním, obdivovala jeho talent a vyměňovala si s ním básně. Tento kontraverzní, ale citlivý umělec tragicky zahynul ve svých jednatřiceti letech, neunesl svůj komplikovaný osobní život a štvanici internetových stalkerů. V básních Věry Tydlitátové se objevuje protipól její racionální osobnosti, je v nich skryta touha po přátelství, po blízkosti a možnosti důvěřovat, ale současně útěk do samoty, do daleka, na cestu za velkým objevitelským dobrodružstvím. Je to reakce na profánní každodennost, proto je sbírka pojmenovaná po básni, v níž je hlavním motivem plavba za neznámý obzor. ukryj opis