Pardubický básník Miloš Vodička je spřízněn s
duchovní a literární generací, která se v šedesátých letech
seskupila kolem bratří Vokolků. Náležel k ní např. předčasně
zesnulý Jiří Pištora, Petr Kabeš nebo Jiří Gruša. Tragický spodní
tón Vodičkova lyrického díla předznamenalo uvěznění jeho otce,...
przeczytaj całość
Pardubický básník Miloš Vodička je spřízněn s
duchovní a literární generací, která se v šedesátých letech
seskupila kolem bratří Vokolků. Náležel k ní např. předčasně
zesnulý Jiří Pištora, Petr Kabeš nebo Jiří Gruša. Tragický spodní
tón Vodičkova lyrického díla předznamenalo uvěznění jeho otce, když
bylo básníkovi teprve dvanáct let. Vodičkův otec byl spoluvězněm
Josefa Palivce, Bedřicha Fučíka, Jana Zahradníčka nebo Františka
Křeliny. A bylo to mimo jiné právě Zahradníčkovo Znamení moci,
které přivedlo Miloše Vodičku k poezii. Další inspirací a iniciací
byla tvorba Jiřího Koláře, Jana Zábrany, Karla Hynka, Zbyňka
Havlíčka nebo poezie experimentální, mající těžiště v jazyku a ve
způsobu jeho prezentace jako výsostně lyrického prostředku. Od
vydání prvotiny Vítr kolem tepen (1965) publikoval do roku 1989
Vodička devět básnických knih, z nichž patrně nejznámější je sbírka
Čarodějnice z Blois z roku 1969. Na tuto žeň, znovu uveřejněnou ve
svazku Básně (Host, 1997) navázal Vodička např. sbírkou Nápory
paměti (1995), v mnohém signalizující životní bilancování.
Nyní předkládá téměř sedmdesátiletý básník osobitý pokus o
memoáry v knize Wilsonova mlžná komora. Ačkoli jsou jeho paměti
chronologickým líčením životních událostí a vln dobrých a zlých
period, nezapřou výsostného básníka, který umí cizelovat detail a
naopak vnímat svět kolem sebe v globálních souvislostech. Jejich
nespornou předností je lakoničnost, smysl pro zkratku a sebeironii
a z každé věty vyzařující pevný étos a postoj navzdory všem
událostem dějinným i soukromým, kterými autor prošel.
Pardubický básník Miloš Vodička je spřízněn s
duchovní a literární generací, která se v šedesátých letech
seskupila kolem bratří Vokolků. Náležel k ní např. předčasně
zesnulý Jiří Pištora, Petr Kabeš nebo Jiří Gruša. Tragický spodní
tón Vodičkova lyrického díla předznamenalo uvěznění jeho otce, když
bylo básníkovi teprve dvanáct let. Vodičkův otec byl spoluvězněm
Josefa Palivce, Bedřicha Fučíka, Jana Zahradníčka nebo Františka
Křeliny. A bylo to mimo jiné právě Zahradníčkovo Znamení moci,
které přivedlo Miloše Vodičku k poezii. Další inspirací a iniciací
byla tvorba Jiřího Koláře, Jana Zábrany, Karla Hynka, Zbyňka
Havlíčka nebo poezie experimentální, mající těžiště v jazyku a ve
způsobu jeho prezentace jako výsostně lyrického prostředku. Od
vydání prvotiny Vítr kolem tepen (1965) publikoval do roku 1989
Vodička devět básnických knih, z nichž patrně nejznámější je sbírka
Čarodějnice z Blois z roku 1969. Na tuto žeň, znovu uveřejněnou ve
svazku Básně (Host, 1997) navázal Vodička např. sbírkou Nápory
paměti (1995), v mnohém signalizující životní bilancování.
Nyní předkládá téměř sedmdesátiletý básník osobitý pokus o
memoáry v knize Wilsonova mlžná komora. Ačkoli jsou jeho paměti
chronologickým líčením životních událostí a vln dobrých a zlých
period, nezapřou výsostného básníka, který umí cizelovat detail a
naopak vnímat svět kolem sebe v globálních souvislostech. Jejich
nespornou předností je lakoničnost, smysl pro zkratku a sebeironii
a z každé věty vyzařující pevný étos a postoj navzdory všem
událostem dějinným i soukromým, kterými autor prošel.
ukryj opis
Recenzja