V této monografii je analyzována tvorba Ernesta Cardenala, nikaragujského básníka, spisovatele, katolického kněze, ale také politika a barda komunistické revoluce. Autora studie upoutal především problém komunity, jeden z klíčových konceptů katolické teologie, okamžitě rozpoznatelný v Cardenalově tvorbě, která je poznamenaná jeho esteticko-filozofickým hledáním s biblickými, náboženskými, sociálními a ideologickými aspekty v rámci marxistického myšlení. Komunitní dimenze je zřejmě fundamentální otázkou v literární tvorbě tohoto kněze ze Solentinamských ostrovů. Pojetí komunity u Ernesta Cardenala se postupně vyvíjí od skupiny mladých lidí, kteří jsou svázáni s opozicí a s bojem proti diktátorovi Anastasiu Somozovi, přes církevní model skupiny rozjímajících mnichů, jakým byla křesťanská komunita primitivistického umění, kterou on sám založil na Solentinamských ostrovech v jezeře Nikaragua, a kde se vzdělávali a formovali budoucí revolucionáři. Od roku 1979, kdy se k moci dostali sandinisté, dospívá Cardenal, v té době již ministr kultury v nikaragujské vládě, ke konceptu komunity, která má politicko-národní cíle, až nakonec začíná věřit v eschatologickou komunitu, do níž jsou povoláni všichni v rámci světové revoluce. Tento nikaragujský autor má tedy některé z povahových rysů Ježíše Krista, dona Quijota i Karla Marxe. Je revolucionářem i poustevníkem prchajícím před kapitalismem, je koneckonců básníkem i podporovatelem teorie třídního boje, i když v popředí u něj stále zůstává Gándhího pacifismus. Všechno toto smícháno dohromady lze najít v jeho poezii, která je konkrétní i patetická. V Cardenalově diskurzu se často objevují prvky etiky, svatosti, mučednictví, boje, vlastenectví a nábožensko-ideologické mise. Ježíš Kristus a starozákonní proroci zde zvěstují to, co později vyjádřili Marx, Fidel nebo Mao.

Abstracto: La presente monografía analiza la creación de Ernesto Cardenal – poeta nicaragüense, escritor, sacerdote católico y también político y cantor de la revolución comunista. Llama la atención del autor de este estudio, sobre todo, el problema de la comunidad concebida como uno de los conceptos clave de la teología católica, cognoscible enseguida en la escritura de Cardenal como también relacionada con las búsquedas estético-filosóficas de este escritor, enriquecidas con el aspecto bíblico, eclesial, social e ideológico dentro del pensamianto marxista. La dimensión comunitaria parece ser una cuestión fundamental en la creación literaria de este sacerdote de Solentiname, que abarca tanto lo terrenal como lo cósmico-escatológico. La concepción de comunidad en Ernesto Cardenal evoluciona desde el grupo de jóvenes vinculados con la oposición y con la lucha contra Somoza, a través de un modelo religioso del grupo de monjes contemplativos, la comunidad-comuna contemplativo-artística fundada en Solentiname en el Lago de Nicaragua, en la que se educaron y formaron los futuros revolucionarios. A partir de la victoria sandinista en 1979, llega a tener una noción de la comunidad de objetivos político-nacionales como Ministro de Cultura en el gobierno de Nicaragua, para que, al final, llegar a creer en una comunidad cósmico-escatológica, hacia la cual están llamados todos en el marco de una revolución universal. Tiene, pues, este autor nicaragüense algo de los rasgos de Cristo, de Don Quijote y de Marx. Es revolucionario y ermitaño huyendo del capitalismo, es, finalmente, poeta y promotor de la ideología de la lucha de clases, aunque en el primer plano sigue apareciendo el pacifismo con el signo de Gandhi. Es todo eso al mismo tiempo y tales rasgos se va descubriendo en su poesía que se guía por lo concreto y lo patético. En el discurso cardenalino reaparece cada tanto el elemento de la ética,