Osobnost profesora Josefa Kouteckého (1930) je jednoznačně spojena s dětskou onkologií, poměrně mladým lékařským oborem, který u nás prof. Koutecký v 60. letech zakládal. Pražský rodák a také pražský patriot v knižním rozhovoru vzpomíná na nelehké začátky „svého“ oboru, na někdejší zoufalé statistiky léčených a (ne)vyléčených pacientů a na rozvoj onkologie v průběhu jednotlivých desetiletí. „Viděl jsem snad nejvíc mrtvých dětí v této zemi,“ říká profesor Koutecký, „ale právě to mi dalo sílu vybudovat onkologii jako obor, který dnes z původních tří procent zachraňuje přibližně 75 % svých pacientů“.
Širší veřejnost zná prof. Kouteckého také jako prvního polistopadového děkana 2. lékařské fakulty, přednostu motolské kliniky dětské onkologie či zakládajícího člena Učené společnosti, člena Rady Národního divadla a Nadace Národní galerie v Praze. O tom, že lze skloubit vysoké pracovní nasazení v oboru, který je podle Kouteckého „napůl vědou a napůl uměním“, s rodinou a intenzivním zájmem o umění, svědčí mnohé další Kouteckého aktivity – Karolinské koncerty, hudební tradice koncertů Kociánova kvarteta, či zahajování výstav řady předních českých výtvarníků. Josef Koutecký seznamuje čtenáře nejen se svými renesančními zájmy, ale vyslovuje se i k problematickým otázkám medicíny (lékařské etice, eutanázii ad.), mapuje dnešní svět a zamýšlí se nad životním stylem a hodnotami.
Vedle čtenářů odborných prací (Nádory dětského věku, Děti s nádorovým onemocněním I : rady rodičům ad.) nachází profesor Koutecký četné posluchače na svých přednáškách, věnovaných samozřejmě onkologii, ale překvapivě i českému jazyku, hudbě, výtvarnému umění, Praze... Nejedno dítě vyrostlo s jeho pohádkovou knihou Vodníček Buližníček. ukryj opis