Třicet sedm rukoubraní Džinaputrů je mimořádný text, který po staletí ovlivňoval mnoho generací praktikujících. Patří k velmi oblíbeným zdrojům inspirace a poučení o Dharmě, a tato jeho oblíbenost překračuje hranice jednotlivých tradic tibetského buddhismu: až do současnosti je ve všech velikých tradicích hojně vykládán a komentován.
Džinaputra je „Potomek Vítězných“, tj. Buddhů; je to jiné označení pro Bódhisatvu. Rukoubraní (tib. laklen) znamená „braní do vlastních rukou“, uchopování, osvojování si, jednoduše řečeno cvičení. Báseň v několika verších shrnuje celou esenci cvičení Bódhisatvů, cestu postupného rozvíjení mysli.
Kdo má uši ke slyšení a nemá už předem hotový názor, jenž je třeba ve skutečnosti spíše předsudkem, si při studiu tohoto textu a jemu podobných možná uvědomí a potvrdí, že tzv. Hínajána (Malý Vůz) a Mahájána (Velký Vůz) vlastně nejsou žádné vzájemně se vylučující a soupeřící ideologie, ale naopak stupně jediné cesty, první logicky vedoucí k druhému a druhý nemyslitelný bez předchozího zvládnutí stupně prvního. A je-li člověk ještě vnímavější a ještě méně zdogmatizován, možná mu neujde, nakolik některé z těchto veršů jakoby přesně a výstižně vyjadřovaly postoje, které evropské kulturní tradici nemusí být vůbec cizí, právě naopak: možná jsou samou nejhlubší podstatou toho, co bychom nejspíš označili za křesťanské ctnosti. Ale to ať laskavý a nepředpojatý čtenář posoudí sám.
Autor díla, Džinaputra Thokme Sangpo (1295-1369) byl proslulý mistr, opat, autor, učenec a dovršený meditující. Byl živým ztělesněním všeho, co je v našem textu popsáno.