Čtenářsky věrohodná a kompatibilní teorie verše nemůže být pouhou teorií metra, ale musí se snažit v objevném a odvážném literárněteoretickém myšlení vytvářet i teorii rytmu. Metrika se nezajímá o smysl básnické promluvy, nehledá žádné souvislosti s její vnitřnětextovou subjektivitou (ani s jejím vnímáním), je, jak upozornil Henri Meschonnic (Critique du rythme, 1982), „sémiotikou bez sémantiky". Často není spojena se skutečně kreativním teoretickým myšlením, ale naopak bývá jen v sobě uzavřeným a vědecky nekooperativním udržováním už nastoleného řádu. Rytmus (proti diskontinuitnímu a desubjektivizovanému schématu metra) můžeme chápat jako vnímajícím subjektem rozpoznávané kontinuum jedinečné konfigurace vnitřnětextové subjektivity v básnické promluvě. Svým hodnotovým základem je rytmus vnímajícímu subjektu bližší než smysl básnické promluvy plynoucí z významů slov a vět a jeho literárněvědná interpretace je především teorií vnitřnětextového Já.

Kniha Kognitivní interpretace českého verše navazuje na dvě předchozí Jiráčkovy knihy (Lyrický rytmus, Host 2007; Význam a subjektivita v lyrice, Host 2008) a obdobně chce být další relevantní etapou v literárněvědném myšlení o teorii rytmu. Autor se hlásí k české statistické metrice jako k významné stylistice českého básnického rytmu a v poslední knize Miroslava Červenky Kapitoly o českém verši (vydané díky úsilí a obětavosti Květy Sgallové a Jiřího Holého) nachází opozice, ve kterých je již v čitelném náznaku přítomna (jak ukazuje ve svých rozlehlých úvahách o teorii rytmu v subjektu lyrického díla a v lyrickém subjektu) typologie vnitřnětextové subjektivity. Jiráčkovo myšlení jako vždy vychází z rozsáhlých výzkumů individuálního vnímání jako aktuálního hodnotového pohybu, ve kterém žije subjektivita básnické promluvy. Celá kniha se snaží být dalším kontinuálním a otevřeným „cestopisem" literárněvědného myšlení uvažujícího o teoretickém uchopení fenoménu rytmu v básnické promluvě