Říši Ettys již po celé věky nelítostí kněží bohyně Mortai, Paní nad zrozením, osudem a smrtí. Bez výčitek svědomí vraždí, plení a znásilňují, ale také z rozmaru nadělují zdraví, bohatství a štěstí. Nezodpovídají se nikomu, jen své Paní Mortai. Když se chudý a nevzdělaný mladík Kayn setká s kněžkou Amaël, může ji získat jen jediným způsobem – pokud se sám stane nenáviděným a obávaným mortaiem. Rozhodne se proto vstoupit do svatyně a při zasvěcení riskovat smrt…

Říši Ettys již po celé věky nelítostí kněží bohyně Mortai, Paní nad zrozením, osudem a smrtí. Bez výčitek svědomí vraždí, plení a znásilňují, ale také z rozmaru nadělují zdraví, bohatství a štěstí. Nezodpovídají se nikomu, jen své Paní Mortai. Když se chudý a nevzdělaný mladík Kayn setká s kněžkou Amaël, může ji získat jen jediným způsobem – pokud se sám stane nenáviděným a obávaným mortaiem. Rozhodne se proto vstoupit do svatyně a při zasvěcení riskovat smrt…

Říši Ettys již po celé věky nelítostí kněží bohyně Mortai, Paní nad zrozením, osudem a smrtí. Bez výčitek svědomí vraždí, plení a znásilňují, ale také z rozmaru nadělují zdraví, bohatství a štěstí. Nezodpovídají se nikomu, jen své Paní Mortai. Když se chudý a nevzdělaný mladík Kayn setká s kněžkou Amaël, může ji získat jen jediným způsobem – pokud se sám stane nenáviděným a obávaným mortaiem. Rozhodne se proto vstoupit do svatyně a při zasvěcení riskovat smrt…

Tehdy plakal a objímal bratra, teď hlasitě proklínal Tirese i Mortai. Jednoho proto, že ho nevpustil dovnitř po dobrém, a tu druhou, že mu nedala dost moci, aby si přístup vynutil násilím. Jeho kletba se šířila v kruhu od místa, kde ji vyslovil, od toho prvního buku, na nějž ji vložil, přeskakovala ze stromu na strom jako plamen a pohlcovala pořád víc větví, listí, letokruhů. Bylo to jako prchat na vlně. Unikali a v patách se jim hnala zkáza. Ne dým a žár, ale déšť hnědého listí a puch hniloby. „Nechť vše, co zde od dnešního dne vyroste, plodí jed a jedem zabíjí,“ vyřkl konec své kletby. Přílivová vlna před nimi udeřila v ohlušujícím řevu a bílé tříšti stoupající k nebi jako kouř. Celý svět se zachvěl až do základů a obzor vybuchl. Z té dálky neviděli nic jiného než mlžný oblak zvedající se v rachotu a dunění, ale na pobřeží muselo zuřit peklo. „Bohové,“ vydechl Dant po dlouhém šokovaném mlčení, ale to už se voda hnala z pevniny zpět do své kolébky z lastur a písku. Tehdy plakal a objímal bratra, teď hlasitě proklínal Tirese i Mortai. Jednoho proto, že ho nevpustil dovnitř po dobrém, a tu druhou, že mu nedala dost moci, aby si přístup vynutil násilím. Jeho kletba se šířila v kruhu od místa, kde ji vyslovil, od toho prvního buku, na nějž ji vložil, přeskakovala ze stromu na strom jako plamen a pohlcovala pořád víc větví, listí, letokruhů. Bylo to jako prchat na vlně. Unikali a v patách se jim hnala zkáza. Ne dým a žár, ale déšť hnědého listí a puch hniloby. „Nechť vše, co zde od dnešního dne vyroste, plodí jed a jedem zabíjí,“ vyřkl konec své kletby. Přílivová vlna před nimi udeřila v ohlušujícím řevu a bílé tříšti stoupající k nebi jako kouř. Celý svět se zachvěl až do základů a obzor vybuchl. Z té dálky neviděli nic jiného než mlžný oblak zvedající se v rachotu a dunění, ale na pobřeží muselo zuřit peklo. „Bohové,“ vydechl Dant po dlouhém šokovaném mlčení, ale to už se voda hnala z pevniny zpět do své kolébky z lastur a písku.