Slavín jako fenomén, jako krystalizační bod dobového národního diskursu, v němž se přítomnost obrací k minulosti a v němž se na symbolické rovině v dlouhém 19. století konstruuje, vyjednává, formuje a legitimizuje národ a s ním spjatá podoba sociální reality – Slavín na Vyšehradě přitom zdaleka není první a jedinou národní svatyní. České národní slavíny mají své evropské obdoby a vzory. Ve snech o Slavíně i v jeho konkretizacích tak lze sledovat variabilitu a proměny představ národního společenství. Monografie se věnuje také narativu smrti a zmrtvýchvstání národa na pozadí části českých slavínů; pohřby a národními pomníky pak tento narativ vstoupil také do veřejného prostoru města. Kniha neopomíná funkční a kompoziční přesahy mezi architektonickými, performativními a literárními formami Slavína. ukryj opis