Šplíchalova novela reflektuje dobovou atmosféru deziluze, jak ji po příjezdu sovětských tanků v srpnu 1968 prožívala generace, která v tomto roce maturovala. Rozevřela se před ní propast, která slibovala fungovat „na věčné časy“. Některé obory na vysokých školách byly (opět) uzavřeny, množství kvalitních učitelů vyhozeno, studenti byli běžně nepřijímáni pro politické postoje vlastní, nebo rodičů; cestování bylo vázáno na výjezdní povolení a příděl deviz; kvalitní beletrie i humanitně vědní odborná literatura nesměla vycházet, jen výjimečně tu a tam něco „prošlo“ za cenu kupčení a ústupků. Nastupující schizofrenie na počátku 70. let sevřela společnost. Každý v tom byl sám – ostatně jako vždycky.