Od svého vydání jedna z nejprodávanějších francouzských knih posledních let.
Jedna válka. Dva osudy. Tři kilometry. Francouzská herečka a režisérka Marceline Loridan-Ivens ve své knize velmi otevřeně a bez příkras vypráví o tom, jak se jí podařilo přežít holocaust. Marceline bylo čtrnáct let, když ji transportovali do Březinky a jejího otce do Osvětimi. Otec utrpení v koncentračním táboře nepřežil. Ona ano. Navždy poznamenaná. „Myslím, že jsem se neměla vrátit, že jsem tam měla zůstat,“ píše ve své knize, kterou pojala jako dopis otci, kterého naposledy zahlédla v osvětimském pekle.

Velmi otevřeně vzpomíná, co zažívala v koncentračním táboře. Jak třídila oblečení po Židech, kteří se nevrátili z plynové komory. Na setkání s Dr. Mengelem. Jak se po osvobození vrátila zpátky k rodině, která ji už nikdy nepřijala, protože místo ní se přece měl vrátit otec, který by rodinu mohl živit. Jak se její bratr navzdory všemu připojil k neonacistickému hnutí. Jak se pokusila žít normální život, naučit se znovu se radovat, smát se. To se jí bohužel nikdy nepodařilo. Chtěla na vše, co v koncentráku zažila, zapomenout, ale nešlo to.

„Žila jsem, protože jsi chtěl, abych žila. Ale žila jsem tak, jak jsem se to tam naučila: den za dnem,“ uzavírá spisovatelka svůj dopis otci. Bez trpkosti. S věcností sobě vlastní. S věcností, která čtenářům po celém světě dokáže hrůzy války přiblížit tak, jak to doposud nikdo nedokázal. Také proto kniha od svého vydání sbírá jedno ocenění za druhým a patří mezi nejprodávanější francouzské knihy posledních let. ukryj opis