Málokdo z české literatury se dokázal hlídat tak důsledně, aby nepsal zbytečně. A málokdo do svého psaní investoval tolik ze svého života jako Zuzana Brabcová. Dokladem je i její finální kniha Voliéry — intimní deníková výpověď o neuroticky přecitlivělém vnímání světa kolem nás. Jako v jejích předchozích dílech, i zde uhrančivě působí práce s jazykem, pulzujícím od strohého záznamu po výsostnou metaforičnost, od lyrických poloh až po vulgárnost, obnažujících motivy osamění a ztracenosti ve světě, který přestal dávat smysl. Záznamy každodennosti se tu posouvají k obecným, symbolickým, výpovědím. Nefilozofují, ale šokují obnažováním grotesknosti — jako by přítomnost generovala už jen černý humor, bizarnosti, nadutost a prázdnotu. Poutník provedl inspekci světa a nemá se kam uchýlit. Ráj srdce, vlastního nitra, už není. Voliéry jsou černou perlou. ukryj opis