„Nesmí se říkat to, co si člověk myslí a co by říci měl,“ stěžují si němečtí vědci Peter a Johannes Fiebagovi, kteří svou výzkumnou kariéru obětovali pátrání po mimozemské inteligenci. „Univerzitní systémy, které samy sebe potvrzují a jsou většinou naprosto zkostnatělé, podobně jako římská kardinálská kolegia, jen zřídka připustí, aby se na vedoucí místo dostali lidé, kteří smýšlejí jinak, kteří myslí v souvislostech a také dopředu. Smutným výsledkem je výchova směrem k vědcům bez interdisciplinární páteře.“ Je smutným závěrem, že s oběma autory lze v mnoha případech souhlasit, přestože je třeba pro pořádek podotknout, že „římská kardinálská kolegia“ už dávno nejsou zkostnatělá, což bude pro mnoho čtenářů zřejmě udivující fakt, který bezprostředně souvisí i s ústřední myšlenkou této knihy. Je totiž určitě překvapující konstatování, že ačkoli je popsaná situace příznačná pro mnohé obory přírodních či společenských věd, pro progresivní křesťanskou teologii to v souvislosti s pátráním po mimozemském životě vůbec neplatí. ukryj opis