Kniha renomovaného cambridgeského historika, předního představitele vlny "nové historie", se zabývá změnami statutu vědění a poznání v raně moderní době. Vychází nejen ze sociologických tendencí v americké historii vědy, ale především z přístupů ovlivněných podstatnými změnami v teorii a historii vědeckého poznání v průběhu 60. let 20. století (Claude Lévi-Strauss, Thomas Kuhn, Michel Foucault, Peter Berger a Thomas Luckmann) - objev "konkrétního myšlení", diskursivní a institucionální povaha vědění, struktura vědeckých "revolucí", realita jako "sociální konstrukt", dále ze sociální antropologie Émile Durkheima, ze sociologie Karla Mannheima. Navazuje též na novější teorie ("kulturní kapitál" aj. Pierra Bourdieua) nebo dějiny pravdy jako společenského konstruktu (Steven Shapin). Burke si všímá proměn tradičních kategorií vědění - "umění" (ars) a věda (scientia) - a ukazuje, že v moderní době nešlo jednoduše o kumulativní růst poznání a vědění, nýbrž o spojení pokroku a regresu v jednotlivých sférách vědění. Zabývá se vztahy alternativního a oficiálního vědění, zkoumá vztahy nového vědeckého poznání k démonologii, čarodějnictví a podobně. Všímá si také interakce mezi teoretickým poznáním učenců a praktickými znalostmi řemeslníků. Obraz "plurality vědění" v knize dotvářejí odkazy k ústně tradovaným vědomostem, teoreticky nezpracovaným oblastem vědění (vaření, lov atd.), muzejním sbírkám, encyklopedickým projektům atd. Jednotlivé kapitoly se soustřeďují na sociologii, geografii a antropologii vědění, dále na jeho politické a ekonomické aspekty, úlohu čtenáře a otázky důvěryhodnosti vědeckého poznání... ukryj opis