V dobách habsburské monarchie se Francie začala Čechům jevit jako potenciální spojenec, politický model hodný následovaní, kulturní vzor a kromě toho i jako prostředník začleňování se do západní Evropy. Frankofilství se široce prolnulo s českým vlastenectvím, což byl v Evropě druhé poloviny 19. století zvláštní úkaz, a proto nebylo pouhým projevem společenského snobismu. Češi svým frankofilstvím čelili poněmčování, vyjadřovali jím pasivní rezistenci k Vídni, využívali ho v politických zápasech mezi stranami a za účelem sebekritiky jím nastavovali sami sobě zrcadlo. Tím vším frankofilství přispívalo k budování národní identity. Zároveň pokládalo základy francouzsko-českého přátelství a podílelo se na přípravě vyhlášení nezávislosti. Dílo historika Stéphana Reznikowa věnované úloze frankofilství při vytváření moderní evropské kultury je doposud nejpodrobnějším průvodcem dějinami vztahu českého národa k Francii v uvedeném období. ukryj opis