Architektura je schopna inspirovat, angažovat a umocňovat život. Ale proč architektonické projekty, které vypadají tak dobře na rýsovacím prkně nebo na počítačové obrazovce, jsou pro nás zklamáním ve skutečnosti?
To sporné, argumentuje Juhani Pallasmaa, spočívá v převaze vizuality, v dnešní technologické a konzumentské kultuře, jež prostupuje architektonickou praxi i vzdělání. Zatímco naše zkušenost je utvářena kombinací pěti smyslů, většina architektury vzniká pod zorným úhlem jediného smyslu – zraku. Potlačení ostatních smyslů vedlo k ochuzení našeho životního prostředí, což způsobilo pocity odloučení a odcizení.
Oči kůže, publikované poprvé v roce 1996, se staly klasikou architektonické teorie a jsou zastoupeny v přednáškách na školách architektury na celém světě. Tato kniha obsahuje dva rozšířené eseje. První přehledně zpracovává historický vývoj okulocentrického paradigmatu od dob starých Řeků a jeho vliv na zkušenost světa a charakter architektury. Druhý zkoumá roli ostatních smyslů v autentické zkušenosti architektury a ukazuje cestu k multisenzorické architektuře, která umožňuje smysl pro přináležení a integraci.
Od prvního vydání této knihy vzrostl zájem o roli těla a smyslů ve filozofii a pedagogice architektury. Nové, revidované a rozšířené vydání této zásadní práce nebude inspirovat pouze jen architekty a studenty, aby projektovali holističtější architekturu, ale obecně obohatí čtenářovo vnímání světa okolo něho.