Sedmnáct původních textů, uspořádaných na počest významného českého teoretika a historika architektury Rostislava Šváchy (*1952) spojují tři témata, která se vracejí v jeho pracích. Tvary odkazují k jeho knize Lomené, hranaté a obloukové tvary. Česká kubistická architektura 1911–1923 (2000), v níž se promítl jeho zájem o klasiky dějin umění a tvarovou psychologii. Uvažování Rostislava Šváchy o prostoru, která je zároveň konkrétní formou i představou, sleduje intelektuální linii vedoucí od čistě formálního, stylového výkladu k hlubšímu, ideovému pochopení uměleckých děl. Na tomto ideovém pozadí výkladu tvarů a forem se představuje výběr textů některých významných kolegů a žáků Rostislava Šváchy. Studie sledují témata, která jsou předmětem jeho prací i s jejich nezaměnitelnou metodou, jež tkví ve spojení formálního výkladu s otázkami morální kvality architektonické tvorby. Názorově blízcí jsou mu Kenneth Frampton výkladem urbanistické megaformy, Monika Platzer zájmem o nekanonické užívání forem architektury klasické moderny, brutalismu a stylu high-tech v sousedním Rakousku nebo Henrieta Moravčíková s příspěvkem o slovenském brutalismu šedesátých let 20. století. Přitažlivost i odstředivost Šváchových podnětů skvěle zastupují studie Vojtěcha Lahody o problému architektonické formy v sochařství a Jindřicha Vybírala, jehož metodologické uvažování o psaní biografií umělců, je sebeironickou reflexí oboru. Příspěvky a témata nejmladších Šváchových spolupracovníků Richarda Biegela, Huberta Guzika, Martina Horáčka, Ludmily Hůrkové nebo Ivany Panochové, ukazují, že silné osobnosti dokáží vychovat jedince sobě podobné. ukryj opis