Poezie Dariny Šindelářové je úchvatná svou hravostí a originalitou. Dodnes si pamatuji na ten okamžik na jaře roku 2009, když jsem je dostal e-mailem. Začetl jsem se do nich a nepřestal jsem je číst, dokud jsem je všechny nedočetl. Pak jsem si došel pro láhev vína, sedl si na terasu a dlouho o nich přemýšlel. Byl to tehdy silný pohled do duše člověka, který v několika krátkých větách dokáže říci dlouhou myšlenku.
Dodnes si některé z básní vybavuji. Darča píše zajímavým emocionálním stylem, který ve mně už tehdy zanechal silnou stopu. Sedí mi ten styl hraní si se slovy, prstoklad veršů, který dokáže jemně rozechvět. Zastávám přesvědčení, že každá báseň by měla vyvolat ve svém čtenáři emoci. Pokud žádnou nevyvolá, ztratí se báseň ve slovech nekonečnosti. A Darčiny básně jsou plné slov, ze kterých se rozbíhá mysl do práce. Jsou krásné svou spontánností a někdy i překvapivostí, tudíž čtenáře nenudí. Z Darčiny poezii cítím ženskost spojenou s touhou po jemnosti a neobyčejnosti. Za milou bezprostředností se schovává romantická duše, která nechá plout svou loď představivosti po vlnách, ale je schopná i zpátky svou romantickou pošetilost kriticky zreflektovat. Básně jsou v mnohém realistické a moc se mi líbilo použití jejího jména Dariněnka – osobnost smotaná do malého klubíčka.
Velmi silný rys Darčiny poezie je osobitost, která je doprovázena bezbranností. Osobitost spočívající především v tom, že její poezie je jiná jak svými obraty, tak svou přímostí ke svému čtenáři. Bezbrannost cítíme v otevřenosti jejích citů. Proto věřím, že si najde tato poezie své čtenáře, kteří ocení výše napsané a budou i další verše nadané autorky Dariny Šindelářové vyhledávat. ukryj opis