Trojici svých děl Člověk bez osudu (1975, česky 2003), Fiasko (1988, česky 2005) a Kaddiš za nenarozené dítě (1990, česky 1998 a 2003) završil Kertész záhy po udělení Nobelovy ceny za literaturu (2002) románem Likvidace; uzavřel tak volnou tetralogii, v níž toto poslední dílo typově tvoří paralelu ke Kaddiši za nenarozené dítě. Pokusil se jím udělat tečku za svým „věčným tématem“ holocaustu jako konce evropské kultury. Klade si v něm otázku, jak naložit s životem po Osvětimi, s pocitem osamění a zodpovědnosti, jenž nastává po pádu totalitního režimu, „uprostřed nicoty pokládané v počátečním opojení za svobodu“. Jde o úsporně napsané a zároveň složitě komponované dílo s téměř detektivní zápletkou a hlubokým filosofickým nábojem. V textu najdeme četné odkazy mj. na díla T. Manna, T. Bernharda, S. Becketta a G. Ottlika. Znalost těchto spřízněných děl ještě umocňuje i tak velmi hutný čtenářský zážitek. ukryj opis