Postangažovaná poezie v podání Martina Trdly není jen nějakým označením či floskulí, ale přesným pojmenováním, zprávou o stavu území, kdy se snaží, a to velmi dovedně, básnicky uchopit podivnost, kterou žijeme, kdy jsme, jak píše autor, korunními svědky 21. století. Je to ponorný popis našeho českého domácího štěstí, kterému tak někdy, a ochotně, programově a plakátově říkáme život. Básník mnohdy provádí důsledné básnické rešerše událostí, jindy hledá neotřelý příměr, jak to všechno pojmenovat, a někdy je to jen pouhý škleb a údiv, že je cosi ještě možno, že už možná nezbývá nic jiného.
Jeho texty musíme číst jako velkou ironii, ale často dosti hořkou, a někdy zas velmi úsměvnou. Je to ale ponejvíce hořký úsměv, kdy nakonec seznáme, že i ta největší ironie se už vlastně stala nebo ji právě zažíváme. Ale dost možná že je život jen další nepovedený marketinkový produkt, nebo zakázka, co bohužel nevyšla či nedorazila? Kdoví. ukryj opis