Málokterý ze současných polských básníků se těší u čtenářů i odborné kritiky tak svornému a příznivému přijetí jako Eugeniusz Tkaczyszyn-Dycki. Přitom takřka všichni komentátoři se shodují na tom, že básníkovo dílo prakticky nemá cézury, že se jen velmi málo vyvíjí, jako by autor neustále pokračoval v psaní jediného básnického pásma. Básně jsou v drtivé většině případů členěné do čtyřveršových strof a zpravidla označeny pouze římskými čísly (tituly jen zřídka), prolínají jimi témata smrti a smrtelnosti, pouti a pocitu bezprizornosti, motivy choroby (především schizofrenie), víry a její krize, tělesnosti a homosexuální erotiky. Pro zvláštní spojení silné autobiografičnosti a všudypřítomného pocitu nepatřičnosti a nezařaditelnosti se v polském prostředí vžil termín „alienace“. Postihuje nejen uvedené tematické okruhy, ale také zcizení v širším smyslu, tedy kulturní i jazykové (kontaminace slovní zásoby i větosloví barokní polštiny na jedné straně a dnešní, často hovorové a vulgární vrstvy jazyka na straně druhé). ukryj opis