Kniha anglisty a překladatele Petra Onufera pojednává o tom, jakým způsobem se utváří kánon anglofonních literatur v českém kontextu. Vychází přitom z konceptu trojjediné literatury, v jehož rámci pro poezii a prózu platí tytéž zákonitosti jako pro literární kritiku: ta tu není vnímána jako služebný žánr, nýbrž jako svébytný literární druh, který zasluhuje stejnou pozornost jako tzv. „tvůrčí psaní“. Literární kánon Onufer nechápe jako cíl, k němuž by se myšlení o literatuře mělo upínat, nýbrž jako vodítko, pomocný nástroj, který naopak podněcuje k dalšímu studiu a neustále vyzývá k zpochybňování a revizi sebe sama. V jednotlivých částech věnovaných obecným předpokladům kánonu, anglofonní literární kritice, americké próze a americké poezii v českém kontextu pak autor ukazuje, jaké rysy pojednávaných děl lze vnímat jako kanonické, jakým způsobem se daná díla v kánonu vlastně ocitají a jak na něj působí. Korektivem je mu zde vlastní překladatelská praxe: většinu anglických a amerických autorů, o nichž píše (jako např. Joseph Conrad, T. S. Eliot, William Faulkner, Jack Kerouac, Don DeLillo, Michael Chabon, Richard Wilbur, Leslie Fiedler či Terry Eagleton), měl možnost poznat jako překladatel. Rozličné poznatky o výstavbě jejich textů, jež při tom nashromáždil, zapojuje do svého výkladu a spojuje je s teoretickými východisky svých interpretací, v souladu s ryze praktickou orientací celé práce – a v souladu s praktickou podstatou samotného literárního kánonu. ukryj opis