„Ne, vůbec to není akční ani adrenalinové. Nezachraňuji cizí životy přímou masáží srdce,“ říká lékárník Stanislav Havlíček o svém působení v nemocnici v Agoku.
I když se misi snaží zlehčovat, bez Standova bystrého úsudku a pečlivé práce by Lékaři bez hranic tolik lidských životů nezachránili. Rozvrhl zásobování agocké lékárny na devět měsíců dopředu, připravil správný protijed na hadí uštknutí nebo namíchal tišící lék pro ošklivě popálenou holčičku. Nic ale nebylo tak těžké, jako když Tomáše Šebka učil pěstovat rajčata.
V jeho zápiscích se čtenář podívá i na Komorské ostrovy, po nichž Havlíček putoval během své povinné dovolené. To vše doprovází svérázný humor a kouzlo osobnosti, díky kterému si Havlíček vyzkoušel i roli kazatele v africkém kostele. Co bylo to nejhorší, s čím se během půlroku v Agoku musel vyrovnat, a proč ho v Jižním Súdánu přejmenovali na Syna buvola?

„Standa má pozorovací talent a znalosti místní fauny a flóry hodné Emila Holuba. Nezapře vynalézavého, praktického a ironií prosáklého Čecha.“ -- Jan Trachta „Stanislava Havlíčka jsem poprvé potkal v Agoku, kde jsme spolu strávili řadu měsíců v rámci mise Lékařů bez hranic. Když se už po pár dnech v jednom místním kostele obklopený výhradně místními lidmi účastnil společné mše, bylo mi jasné, že jen málokdo, koho jsem dosud poznal, je přátelštější. Nyní přinesl nejhlubší svědectví o tom, jak se v Agoku žije. A je o to výjimečnější, že ho nenapsal lékař, ale lékárník.“ – Tomáš Šebek