Geneze japonského národa není dosud uspokojivě vysvětlena, i když je známo, že se na ní zúčastňovaly prvky rozličného původu. Ještě na začátku historického období osídlili celé Hokkaidó a severní polovinu největšího ostrova Honšú Ainuové (v japonských pramenech zvaní Ezo, Ebisu anebo Emiši), lovecký a rybářsky národ neznámého původu. Žili v zemljankách a některé kulturní črty je spojují s pevninskými etniky. Území Ainuů sahalo poměrně daleko na jih; místní názvy ainského původu jsou doloženy až ze středního Japonska. V jižní polovině Japonska sídlili příslušníci tzv. džómonské kultury. Byli to poměrně primitivní sběrači. Neznali chov dobytka ani zemědělství; jejich jediným domácím zvířetem byl pes a dopravním prostředkem dlabaný člun. Nositelé džómonské kultury se nedají ztotožnit ani s Ainuy, ani s dnešními Japonci. Přibližně od r. 300 před n. l. se začíná ze severu ostrova Kjúšú šířit jajoiská kultura. Podél pobřeží postupovala rychle na sever, vytlačovala džómonskou kulturu a nakonec ovládla celé Japonsko kromě Hokkaida. Nositelé jajoiské kultury se přistěhovali do Japonska z jihovýchodní Asie. Znali zemědělství, obrábění železa i bronzu a uměli tkát. Rozličné údaje nasvědčují tomu, že japonský národ se postupně vytvářel z amalgamu kmenů jihovýchodoasijského původu a z kmenů, které pronikaly do Japonska ze severovýchodní Asie přes Koreu; japonizace postihla i Ainuy na severu země. Toto všechno se projevuje nejen v antropologické charakteristice Japonců, ale i v japonské kultuře a jazyce. Japonština svou gramatickou stavbou velmi připomíná korejštinu a altajské jazyky. Ve slovní zásobě je však podobnost mnohem vzdálenější. Jak se zdá, slovník poukazuje nejen na styky s altajskou jazykovou rodinou, ale i s jazyky ostrovního světa jihovýchodní Asie. Údaje o původu japonského národa jsou sice nevyhnutnou podmínkou pochopení japonské mytologie, avšak ani to není podmínka dostačující. V prehistorickém období Japonci neznali písmo a měli jen ústní literaturu, která se tradovala z pokolení na pokolení. Byl to primitivní folklór, jenž tvořily první příběhy o bozích, zaklínadla a modlitby. Tento obraz se začal měnit od třetího století n. l. (viz N. Konrad, str. 47). Přibližně od té doby zasahuje do ostrovního Japonska vliv vyspělé čínské civilizace. Dostává se do země nejdříve přes Koreu a později i přímo z Číny. Zpočátku se čínské vlivy omezovaly na poměrně úzký okruh aristokracie, proto N. Konrad předpokládá, že tvárnost japonské lidové slovesnosti se v té době ještě příliš nezměnila. Jen v písňové tvorbě se pravděpodobně tehdy ustaluje metrum, které se zakládalo na střídání pětislabičných veršů se sedmislabičnými. Toto metrum se stalo závazným pro pětiveršovou krátkou píseň (tanka) i pro tzv. dlouhou píseň (nagauta). Tanka se vžila pro lyrickou tvorbu, kdežto nagauta byla v podstatě epická a pod čínským vlivem záhy ustoupila do pozadí. Přechod na novou kvalitu nastává až v šestém století n. l. Po konfucianismu se v Japonsku udomácnil buddhismus. R. 607 Šótoku Taiši posílá na čínský císařský dvůr první oficiální poselstvo. V Japonsku se udomácnilo čínské písmo, přestože nebylo vůbec vhodné pro japonštinu, jazyk s množstvím gramatických přípon. Japonci používali čínské znaky dvojím způsobem: buď podle jejich fonetické hodnoty (především při zápisu poezie), anebo psali jednoduše čínsky, podle pravidel čínské gramatiky. Ale ani původní japonská tvorba nezůstala ušetřena čínského vlivu a uplatňovaly se v ní nové motivy. R. 710 se hlavním městem země stala Nara. Tento rok je současně datem, od kterého se počítá začátek tzv. narského období. N. Konrad správně upozorňuje na eklekticismus jakožto hlavní črtu tehdejší japonské státnosti i literatury (Konrad, str. 50). Pravdou však je, že zatímco ve správě státu celkem zjevně převládaly čínské vlivy (především po tzv. reformě Taika z r. 645, jejímž cílem bylo přeměnit Japonsko v centralizovanou absolutistickou monarchii podle čínského vzoru), v tehdejší lidové slovesnosti jsou buddhistické a čínské prvky zastoupeny poměrně slabě. V období Nara se uskutečnil prvý dochovaný pokus o písemnou systematizaci japonské mytologie. Je jím dílo Kodžiki, v překladu Kronika dávných příběhů, kterou r. 712 sepsal na pokyn císařského dvora učenec Ó no Jasumaro. Jde o první zachovanou japonskou knihu a už její titul naznačuje, že čerpá z dávné minulosti, kdy se výmysl prolínal se skutečností a mytické s historickým. Kodžiki, to je systematizovaná moudrost, prvotní filozofie i historie a současně státní ideologie císařství. Kodžiki jsou nerozlučně spjaty s původním japonským náboženstvím, se šintoismem. Tento mytologický světonázor, který žije dodnes, přestože prošel vícerými peripetiemi, se opírá na jedné straně o obřadní kodex Engišiki (obsahující rituální modlitby norito) ze začátku 10. století a na straně druhé o tzv. tři základní knihy 'sambu honšo' (Konrad, str. 54). Těmito třemi knihami jsou Kodžiki (Kronika dávných příběhů) z r. 620, Kodžiki z r. 712 a Nihonšoki aneb Nihongi (Japonské kroniky) z r. 720. Prvá z těchto knih se nezachovala. Prvky konfucianismu, buddhismus a čínská vzdělanost se uplatnily v základních šintoistických dílech poměrně málo. Později, během dlouhého období od 9. až do 19. století, dochází k svérázné syntéze šintoismu s buddhismem. Primitivnější šintoismus se obohacoval o buddhistické prvky a vytváří se teorie o jednotě japonských národních božstev s božstvy buddhistickými, tzv. hondži suidžaku. Ve třetím období, které začíná v 19. století, prochází šintoismus obrodným procesem. A pro tento znovuzrozený šintoismus jsou Kodžiki základním kamenem právě tak, jako jím byly pro šintoismus na samém úsvitu dějin. O jaké prameny se opírají Kodžiki ? Na tuto otázku nelze dát přesnou a především ne ověřenou odpověď, neboť v podstatě můžeme vycházet jen z toho, co v úvodu zmiňuje jejich sestavovatel Ó no Jasumaro. ukryj opis