Každá z devíti povídek, které knihu otevírají, je klenotem detektivní fikce. Za tři desetiletí, před nimiž se Kinsey zrodila, se toho odehrálo hodně, proto bychom mohli snadno zapomenout, že se hrdinka stala součástí převratné vlny ve vývoji detektivního románu, vlny, kde ženy přestaly být pouze oddanými parťačkami drsných detektivů a postavily se na vlastní nohy, začaly vyslovovat vlastní pronikavé postřehy a mít vlastní vyhraněné názory. A právě tato výmluvnost, ostrovtip a neuctivé poznámky byly důvodem, proč si již s první knihou – A… jako alibi – čtenáři Kinsey tak zamilovali. Dokazuje to, že byla od samého začátku silnou postavou. Třináct povídek z druhé části souboru napsala autorka během deseti let po matčině smrti. Vystupuje v nich postava Kit Blueové, což je jakési mladší alter ego samotné Sue. Jsou to temné příběhy s jasně patrným spodním proudem zármutku a tiché bolesti. Rodina Graftonové byla zdrcena, jak to ostatně v těchto situacích bývá, vyprávění však s moudrostí a citem popisuje cestu od prvotního vzteku přes smíření a odpuštění ke konečnému nalezení bezbřehé lásky. Emocionální náboj je velmi silný.


Autorka se v minulosti párkrát letmo zmínila o alkoholismu svých rodičů – problém podle všeho začal v době, kdy se její otec vrátil z války. Některé věci se o svých rodičích nikdy nedozvíme, a stejně tak ani Sue neví, co její rodiče vedlo k závislosti; ona však právě kvůli tomu vyrůstala v nebývalé volnosti. Mohla číst, co chtěla, chodit, kam se jí zlíbilo, plout na vlnách představ, jenže ruku v ruce s volností přišla citová rozháranost a nevyrovnanost.

Sue Graftonová si přísně hlídá své soukromí a dalo by se říci, že je uzavřená. Nynější odhodlání promluvit takto otevřeně svědčí o tom, že se s minulostí vyrovnala. Přesto píše: „Žijeme v době, kdy se každý každému se vším svěřuje. Já však nestojím o to, aby se na mě lidé dívali jako na autora, který si libuje ve svém pohnutém životním osudu a ještě se na něm obohacuje. S odstupem padesáti let stále pociťuji rozpaky a nechce se mi odhrnout závoj halící období, kdy jsem byla zmatená a nejistá.
Kéž by se v životě daly provádět stejné redakční úpravy jako v próze. Bylo by fajn mít možnost vrátit se zpátky a přepsat svůj životní příběh do lepší podoby, zbavit ho slabých míst a opravit chyby, které ve světle pozdějších zkušeností tolik bijí do očí. Zjistila jsem však, že snaha zakrýt sám před sebou nepříjemné věci vlastního života vede k tomu, že člověk zakryje i ty dobré, které jsou v bahně na dně přece jen schované. Minulost je pevný celek a já nevěřím, že lze říct jen část pravdy, aniž by člověk odhalil takřka celou. Zkušenosti nejsou zadarmo a já za své zmoudření zaplatila po čertech vysokou cenu.“ A na tom se všichni, kdo se odvážili ohlédnout se za vlastní minulostí, jistě shodnou.